Jak to vidí Radek Pálka, Executive Chef v pražském hotelu Duo

Spread the love

Poměrně dlouho jsem přemýšlel, jak toto téma uchopit. Myslel jsem na to, že v dnešní době, kdy je vlastně vše dostupné, si do restaurace můžete zajít na humra, koupit si drahý kaviár nebo plátek Foia Grase či steaková masa z celého světa. Potom je ten luxus vlastně velmi reálný. Ale co z toho? Není to do jisté míry mrhání prostředky, když za plátek Foia Grase s lupínkem lanýže zaplatíte klidně 500Kč? Mnozí z vás řeknou, že není. Mnozí, že je. Každý vnímáme luxus asi úplně jinak. Pro někoho je luxus Škodovka a pro někoho Lamborghini. A stejně tak je tomu v gastronomii.

Víte, co znamená luxus pro mě?

Pro mě luxus je, když mi někdo uvaří. V  podstatě je jedno co. Většina kuchařů mi dá za pravdu, že vlastně my, kteří bychom klidně mohli mít nárok na to, si nějaký ten kulinářský luxus dopřát, jsme ti nejvděčnější strávníci. Prvně si uvědomujeme, co je za přípravou jídla práce, a potom chceme být konečně těmi, o které je postaráno. Těmi, kolem nichž se „svět točí“. Málokterý kuchař v restauraci vrátí jídlo. To už musí být velká hrůza, aby jídlo nesnědl. Ale že by kuchař prudil nebo si stěžoval? To se stává jen velmi zřídka.

Naprosto přesně slovo luxus vystihuje tato definice:

Luxusní statek je ekonomické označení zboží, po němž poptávka stoupá rychleji než úměrně s rostoucím příjmem. Luxusní zboží má tedy vysokou příjmovou elasticitu poptávky. Čím jsou lidé bohatší, tím více luxusního zboží kupují. To ale také znamená, že pokud se sníží příjem, prudce poklesne i  poptávka po luxusním zboží. Je třeba také zmínit, že příjmová elasticita poptávky se může velmi měnit v závislosti na  výši příjmu. Luxusní zboží se proto může stát normálním nebo dokonce méněcenným zbožím. Typickým luxusním zbožím jsou například některé značky automobilů, šperky nebo i některé druhy jídla.

Pro mě je luxus, když mi někdo uvaří

Nebojte si dopřát kvalitu

V  našich zeměpisných šířkách asi není třeba hledat luxus již ve zmíněných humrech a  husích játrech. Ať si to nechají tam, kde se to rodí, kde se to loví a  kde vědí nejlépe, jak to připravit. Největší přínos českému luxusu vidím v tom, že věci luxusní přestaneme považovat za  luxusní a stanou se z nich věci běžné a prosté.

Proč bychom měli jíst margarín a jako luxus si sem tam dopřávat máslo?

Proč bychom měli jíst mražené kuřecí z  Rumunska za  pár korun, ale jen jako luxus si občas koupit dobré kuře z  farmy, které stojí až 5x víc? Myslím si, že o tom to je. O tom, že nebudeme ochotni akceptovat párky bez masa. Že nebudeme ochotni akceptovat dvojkovou či trojkovou zeleninu a ovoce v supermarketech, že zkrátka přestaneme to slovo luxus vnímat jako něco nedosažitelného a posuneme jeho význam úplně jinam.

Když na to máte …

Kaviár Almas si můžete dát v  Caviar House & Prunier a bude vás stát neuvěřitelných 800 000Kč. Nebo si můžete koupit Trifola d‘Alba Madonna. Jedná se o  největší lanýž světa, který stál neuvěřitelných 3,8 milionu korun. Tak tomu se dá říkat luxus? Pro mě je to zhovadilost. Ale pokud někdo má tolik peněz, že by je nestihl utratit za  dvacet životů, ať si pro mě za  mě koupí krabičku kaviáru za  800  000Kč. Luxus je pravděpodobně nejvíce zneužívané slovo vůbec. Obchody ho používají k  nadsazení průměrného produktu, sociální sítě k  naleštění již tak naleštěného pozlátka. „Luxus“ se používá stejně nerozvážně jako igelitové sáčky a my už teď víme, že nás igelitové sáčky ničí. A přitom je pro někoho luxus zaplatit dětem obědy ve škole nebo jim koupit svačinu.

Důležité je, aby se nám ten „luxus“ nevzdaloval

Abychom nenazývali luxusem potřeby, které luxusem být nemají. Pro někoho je luxus letět první třídou. Pro někoho projížďka veteránem a pro někoho pečená kachna s červeným zelím. Co však zůstává pravdou, je to, že každý si nějaký ten luxus zasloužíme. A  byť je luxus jen jakési pozlátko, nenechme si vzít „své vlastní luxusy“.