Robert Weis: Barmanství ze mě udělalo extroverta

Zúčastnil se všech loňských soutěží CBA o Barmana roku a pokaždé se dokázal umístit na pomyslných stupních vítězů. Robert Weis se proto v celkovém součtu stal po právu Barmanem roku 2018 v klasické kategorii a letos na podzim tak bude reprezentovat Českou republiku na koktejlovém mistrovství světa v Číně.

Domovským barem Roberta Weise je v současnosti českokrumlovská Apotheka, kterou provozuje jeho otec Robert Weis starší. „Nejraději mám, když mi hosté dají volnou ruku, já můžu tvořit drinky na základě jejich chuťových preferencí a strefovat se jim do chutí,“ popisuje 22letý barman svou nejoblíbenější pracovní disciplínu.

„Jak jste se dostal k barmanství“ je takovou obligátní otázkou rozhovorů s barmany. U syna majitele českokrumlovského baru Apotheka však zní trochu zbytečně.

Bylo to samozřejmě díky tátovi, ale tu profesi jsem paradoxně nechtěl dělat odmala. Vlastně mě nelákala ještě ani v době, kdy už s ní začínal starší brácha. Jenže sedmnáctiletý student gymnázia v létě potřebuje vydělat nějaké peníze na brigádě a skrze Apotheku k tomu vedla nejjednodušší cesta. Tam jsem postupně objevil kouzlo míchání za barovým pultem a začal se o něj v hobby rovině zajímat.

A kdy se z tohohle hobby stala opravdová práce?

Po maturitě jsem šel do Brna na práva a rychle zjistil, že advokát ze mě určitě nikdy nebude, protože je mi mnohem přirozenější míchat koktejly než sedět v kanceláři, řešit papíry a řídit se zákoníky. Hned v prvním semestru jsem to tedy zabalil a našel si místo v baru v rakouském Linci.

Co vám na to řekli doma?

Nebylo to dramatické, i když hlavně táta by byl dodnes radši, kdybych zůstal na škole. Já jsem nikdy zrovna studijní typ nebyl, na maturitu jsem se naučil jen dějepis a zbytek dal tak nějak bez přípravy. Momentálně nevím o žádném oboru, který bych chtěl na výšce studovat, ale až ho najdu, tak se na školu vrátím klidně třeba ve třiceti.

Váš táta kdysi říkal, že od barmanství oba své syny odrazoval…

To je pravda. Zdůrazňoval nám, jaká je to doopravdy dřina. A že nechce, abychom se tak dřeli, ale raději vystudovali školu a byli pak víc v klidu. Z mého pohledu barmanství skutečně je dřina, ale pokud člověka baví tak jako mě, pak není co řešit. Aspoň zatím, když ještě nemám manželku a děti.

U vás doma to fungovalo jak?

Táta založil Apotheku, když mi bylo 12 let. To tam trávil každý den od rána do noci, protože na rozjezd chyběli zaměstnanci. Asi po půl roce nebo po roce se pak už dostal do klidnějšího režimu.

Jak jste se po škole ocitnul v Linci?

Šlo o to vyzkoušet práci v zahraničí a zlepšit si němčinu. Rakousko máme za humny a díky kontaktům přes známého barmana Stefana Hanedera z Freistadtu jsem se dostal do zmíněného Lince do Baru Neuf. Ve všední dny jsem tam byl jediný barman, na víkend mi přišel někdo na výpomoc. Měl jsem na starost všechno kolem provozu podniku, objednávek zboží nebo vymýšlení nových koktejlů.

Přiblížíte, jak bar vypadal?

Žádná putyka, zkrátka elegantní koktejlový bar. Rakouská scéna je od té naší odlišná, hosté si potrpí hlavně na rumové klasiky – Caipirinhu, Cuba Libre nebo Planter’s Punch. Hodně pijí i pivo, víno nebo střiky. V Baru Neuf jsme se jim pokoušeli nabídnout naše kreativní koktejly s domácími surovinami a originálním servisem a mělo to docela úspěch.

Bar Neuf už ale není mezi živými.

Podnik dál funguje pod jiným jménem. Po mém odchodu ho majitelé prodali svému kamarádovi.

Proč jste odešel?

Pobýt tam rok mi stačilo, hlavně jazykově. Zezačátku jsem německy zvládal pár naučených vět, teď dokážu bez problémů konverzovat. I když gramatické záležitosti jako préteritum nebo perfektum moc neřeším.

V Apothece teď němčinu asi využíváte často…

Jezdí k nám spousta turistů a pro hosta je určitě příjemnější komunikovat v jeho jazyce. A možná toho i víc vypije (smích).

Český Krumlov je turistickým zájmem vyhlášený. Chodí k vám vůbec někdo místní?

Bavíme se o 13tisícovém městě. Kamarádů za námi chodí hodně, ale v porovnání s turisty je to samozřejmě jen zlomek. Máme štamgasty z Prahy i zbytku republiky, kteří se pravidelně vracejí v zimních měsících, kdy ve městě není na rozdíl od léta hlava na hlavě. Nejčastěji k nám ale zavítají anglicky či německy hovořící cizinci, pak Rusové. Asiatů jezdí do Krumlova dost, ale k nám jich zajde jen pár a většinou pouze na kávu, bary je tolik nelákají. Výjimku tvoří lidé z Hongkongu a Singapuru, to jsou naopak jedni z nejvděčnějších hostů. Nedávno jsem shodou náhod obsluhoval hosta z čínského města Čcheng-tu, kam v listopadu pojedu reprezentovat na koktejlové mistrovství světa. Takže jsme se měli o čem bavit.

Budete soutěžit v kategorii After Dinner.

To je docela fajn. Slyšel jsem totiž, že na šampionátu letí sladké drinky. Určitě proto vymyslím nějaký dezertní koktejl. Co se týče výsledku, rád bych se umístil „na bedně“ a přiblížil se tak skvělému loňskému výkonu Martina Vogeltanze.

Šel jste do loňské sezony s ambicí stát se barmanem roku?

Věřil jsem si, že na to mám. Byl to i jeden z důvodů odchodu z Rakouska – dojíždět odtamtud do Česka na soutěže by v kombinaci s tou pracovní dobou bylo velice obtížné.

Co vás motivovalo k tomu, abyste vůbec se soutěžením začal?

Chtěl jsem to prostě zkusit stejně jako ostatní kolegové. Na vůbec první soutěži z toho bylo poslední místo, ale přišel jsem na to, co dělám špatně. Takže jsem se pro příště poučil a vytváření soutěžních drinků a jejich prezentace přítomným mě prostě začaly bavit, přestože jsem rozený introvert.

A co konfrontace s ostatními?

Soutěže se mi naopak zdají hodně kolegiální. Když se nás z Apotheky účastní víc, tak si koktejly ještě v baru navzájem ochutnáme a poradíme, co komu chybí, jestli jsme v drincích nenašli nějakou disbalanci. Musím říct, že soutěžení je příjemným zpestřením běžné práce za barem. A nejde jen o to přijít a vyhrát. Ale také o to, že se potkáte s kluky ze zbytku republiky, seznámíte se a už se těšíte na další shledání. Získáte přehled o barové scéně, bavíte se o trendech, které zrovna frčí v Praze. Takže já si nejvíc cením právě příležitosti nového rozhledu a vzájemné komunikace.

Čemu přičítáte, že se vám v minulé sezoně podařilo uspět?

V barmanském soutěžení nezáleží pouze na koktejlu, ale také jeho prezentaci. Popravdě, samotné drinky mícháme minimálně velmi dobré všichni. Takže ve finále rozhoduje to kolem nich. Kdybych celou dobu mlčel a pak komisi podal sklenici s tím nejlepším koktejlem na světě, určitě bych skončil poslední. Musíte umět komunikovat, bavit se s porotci a prodat jim svůj drink.

Před chvílí jste ale říkal, že jste býval introvert.

Ano, nechtěl jsem kvůli tomu s barmanstvím ani začínat. Neměl jsem rád komunikaci s lidmi a volný čas trávil u počítače. Pařby a seznamování se někde venku nepřipadaly v úvahu. Praxe v baru ten povahový rys postupně otočila, ale jeden kolega si ze mě doteď utahuje, když vzpomíná, jak jsem jen tak koukal do země a všichni okolo museli říkat, co mám dělat.

Je vám teprve 22 let a už máte na kontě takovou cennou trofej. Co chcete v životě dokázat?

Žádné extra velké plány opravdu nemám, protože ty většinou nevycházejí. Snad jen přemýšlím o vlastním podniku, ale to je daleká budoucnost. Nemusel by to být za každou cenu bar. Nebo ještě lépe, mělo by to být víc podniků a jeden z nich by byl bar. Pak ještě nějaká restaurace nebo kavárna. Ani ubytování by nemusela být nuda. Musím se ale ještě hodně učit.

Co?

Nevím, to právě musím ještě časem zjistit (smích).

Text: Michael Lapčík, foto: CBA